50. let od návratu Slováků z Poiana Micului do vlasti

k oslavám výročí

 

 

- je zde popsána historie (doplněno)

 

 

 

 

1947-1997

 

 

Promluva ke krajanům – Slovákům z Bukoviny

 

při příležitosti setkání po 50 letech od přesídlení z Rumunska zpět do původní vlasti

 

 

Drahé krajanky, drazí krajané, sestry a bratři, kterých spojuje krev našich předků. Vážení a milí hosté.

 

Dovolte mi, abych Vás při této významné a slavnostní příležitosti, z pověření přípravného výboru, co nejsrdečněji pozdravil a přivítal.


Zvláště vítám naše vzácné hosty.

 


S dojetím a pocitem radosti, ale i smutku přistupuji dnes k této zodpovědné úloze a už dopředu žádám o odpuštění, když něco zapomenu a když se mi chvět bude hlas. Členové přípravného výboru mě o tuto promluvu požádali, vzhledem k tomu, že jsem jeden z nejstarších pamětníků života a událostí meziválečného období v Poiana Micului, ale hlavně v období od roku 1930 do roku 1938, období, které pro naše předky, ale i pro nás, bylo tak významné.

 

 

Dovolte mi, abych připomenul jména lidí, kteří se nejvíce zasloužili o to, že naši nezůstali tam, v bukovinských horách, napospas „odnárodňovaciemu“ procesu, jména těch, kteří probudili náš rod k slovenskému povědomí a dnes odpočívají svůj věčný sen v hrobech na různých místech Evropy.

 

 

Nejvýznamnější osobností, která má nehynoucí zásluhy, že jsme byli objevení jako Slováci, byl důstojný pan farář Eugeniu Breabanu, který v Poianě Micului působil v letech 1930-1936. Právě on upozornil na to, že jsme Slováci. Tento člověk prošel celý svět a zemřel v Německu v klášteře pro penzionované kněze, kde je i pochovaný.

 

 

Významně se zasloužil o slovenské probuzení (obrození) i Gregor Jurášek v letech 1925 až 1941, starosta, notářský čekatel a tajemník obce, který v roce 1935 slíbil delegaci ze Slovenska v čele s Antonem Granatierem, že bude prosazovat slovenskou otázku. I on odpočívá na hřbitově v Poianě Micului.

 

 

Ale největší zásluhu na tom, že jsme se začali učit náš slovenský jazyk, měl první slovenský učitel Rudolf Kovalik, který odešel ze Slovenska do nebezpečného prostředí vyučovat děti chudých horalů, tam do bukovinských hor. Jeho opuštěný a zapomenutý hrob je připomínkou i výzvou, že tam před 60 lety jako 36-letý za dramatických okolností zemřel. Dne 17. května tohoto roku (1997, pozn. T. J.) to je 95 let od narození tohoto mučedníka pravdy, který se narodil v Ústí nad Oravou a učil i děti v Turci.

 

 

Kromě vzpomínaných tří pionýrů slovenskosti v Poiana Micului je nutné také připomenout jména i dalších nežijících obětavců, kteří vyorali hlubokou brázdu na národním poli. Jmenovitě to byli: Hilda Gudernová – učitelka v Poianě Micului v letech 1937-1940, Vendelín Úradník, který tam působil v letech 1940-1944 a přežil tam útrapy i vypálení obce, a nezištně pomáhal, kde jen mohl postiženým vyhořelým. Napsal knihu o bukovinských Slovácích, čímž nám dal do rukou takovou naší neposvěcenou bibli. I on je už na pravdě Boží, zemřel před dvěma lety a pochovaný je v Leviciach.

 

 

Za tyto obětavé, ale i za ty, kteří přežili ty všechny útrapy, které přinesly roky 1935-1947, ale i poté, a jejichž hroby se nacházejí na různých místech Evropy, navrhuji, abychom povstali a minutou ticha uctili jejich světlou památku.

 

 

 


Drahé krajanky, drazí krajané – sestry a bratři, milí naši hosté.

 

 

„Bez poznania našej minulosti si ťažko budeme vedieť vážiť našu přítomnost a výhľad do budúcnosti nevidíme tak jasne.“

 

 

Proto mi dovolte nahlédnout nejdříve do naší minulosti, do životních osudů našich předků a nelehkého života těchto lidí.

 

 

Předkové našich předků pocházeli ze Slovenska, z Kysúc a Oravy. Kysuce a Orava patřily pod Trenčiansku stolicu (župu) a na konci 18. a začátkem 19. století tam vládlo přelidnění a hlad.

 


Slovensko bylo součástí Uherska, patřilo do společné Rakousko-Uherské monarchie. Bylo rezervoárem levných pracovních sil a tak, když císař Josef II. v roce 1774 získal pod svojí korunu i Bukovinu, zjistil, že tam kromě pralesů, medvědů a vlků žije jen malé množství obyvatel, kteří byli převážně Rusíny a Rumuny. Na rozloze, jako býval Západoslovenský kraj, na rozloze 13 500 km2, žilo pouze 80 000 obyvatel, což znamenalo 6 lidí na 1 km2. Bylo to velice málo, pokud měl mít císař nějaký užitek z bohatství těch lesů a polí.

 

 

Ještě na sklonku 18. století, roku 1793, dal podnikatel Kriegshaber postavit sklárnu na ploché sklo v Krasnej při Starej Huti. Protože neměl dost pracovníků z místních zdrojů, povolal přistěhovalce z Trenčianskej stolice ještě v roce 1799. Naši předkové z Trenčianskej stolice přišli do Krasnej v roce 1803 v počte asi 100 lidí (duší, dle původního slovenského textu, pozn. T. J.).

 

Byli to nositelé příjmení:


Ballak, Beleš, Buganik, Drozdek, Hančar, Irišek, Jurášek, Kučak, Kucharek, Kuruc, Lehocky, Machač, Markulák, Muniak, Najdek, Paždžora, Pečiarka, Polaček, Ramšák, Révay, Slávik, Smolka, Stroka, Stodolica, Sygut, Švancar, Tkáč a ještě další příjmení. Já jsem zde vyjmenoval 28 příjmení. To jsou příjmení, která si pamatuji, že se vyskytovala i v Poianě Micului.

 

 

Za poměrně krátkou dobu se slovenský rod v Bukovině rozrostl, a tak bylo potřebné hledat další lokality, kam se jednotlivě, ale i ve skupinách, rozmísťovali naši krajané. Byly to hlavně obce Banilov, Hliboka, Tereblač, Klokučka, Stotožinec a později obce Nový Solonec, Pleša a nakonec naše rodná Poiana Micului.

 

 

 

Založení obce „Buchenhein“ Poiana Micului

 

 

Po dlouhém chození a prošení od Solky až po Černovce a Vídeň, bylo konečně přidělené území, kde jenom zbojníci, medvědi a vlci přebývali. Byl to úsek pralesa při říčce Humora, která pramení pod druhým nejvyšším vrchem v pohoří Obcina Mare. Vrch se jmenuje Scorusetul a má výšku 1220 metrů nad mořem.

 

 

Vzpomínaný lesní úsek patří pod církevní správu v městě Solka. V zimě 1841/42 začali vzpomínané údolí dělit mezi 40 slovenských rodin (Slovjoki) a 40 rodin německých. Němci sem přišli z Českých Sudet a Slovjoki z Banilova, Tereblaču a z Krasnej. Lesní úsek při říčce Humore začali přidělovat na 14. km říčky v údolí, kde je nadmořská výška 660 m. n. m. a stráně jsou strmé. V údolí takřka není rovina. Každá rodina dostala přidělený pás pralesa v šířce 100 metrů na pravém i levém svahu. Na východním svahu asi 600 metrů dlouhý a na západním asi 1200 metrů, což celkem znamenalo asi 30 „falcov“. Slovjoki dostali asi 4 km. Potom byl 1 km určený jako „Kirchenabschnitt“, kde byl později postavený kostel, fara, primaria (obecní dům), pila a lesní správa.

 

 

Od 19. km bylo, podobně jako Slovákům, přidělené údolí Němcům. Německá část obce začínala na kótě 730 m. n. m. a horní konec obce měl kótu 804 m. n. m. I když Němci dostali pozemky ve vyšší nadmořské výšce, neměli tak strmé svahy, jako pozemky slovjocké.

 

 

V zimě 1841/42 zaťali naši předkové své sekery do 1000 letých buků, smrků, javorů a jedlí, aby už na jaře roku 1842 zasadili mezi „pniaky“ brambory, oves a ječmen. Žili v kruhových „kolibách“ s ohništěm uprostřed. Začínali v neuvěřitelně těžkých podmínkách a často tyto těžké podmínky vyřadili ty slabší tak, že přežili jen ti nejzdatnější. Už v průběhu let 1842 až 1850 měli naši předkové postavenou vesnici a v roce 1850, společně s Němci, postavili dřevěný kostel, který jim sloužil až do roku 1894.

 

 

V roce 1894, spolu s Němci, postavili naši předkové zděný kostel, který slouží i nyní věřícím, kteří v Poianě Micului zůstali. Zásluhu na postavení zděného kostela má kněz jménem Andrej Zoles, který necha pod oltářem zbudovat kryptu. Andrej Zoles pocházel z Matejoviec a měl slovenský původ. Naše krajany považoval za Slováky, proto ho biskupství ze Lvova přeložilo do maďarské farnosti. Potom zde už byli kněží převážně polské národnosti a bohoslužby a náboženství vykonávali v polském jazyce. Podobně se i ve škole až do roku 1918 vyučovalo v německém a polském jazyce.

 

 

V období první světové války byla fronta mezi rakouskými a ruskými armádami poblíž naší vesnice. Na hřebenech Obcina Mare, tedy na západní straně obce, byly rakouské pozice a na hřebenech východní strany byli Rusové. Za takovýchto okolností byla Poiana Micului (slovácká část) vypálená a lidé museli odejít do vyhnanství. Kostel a německá část nevyhořela, tak lehko uhádnete, kdo vypálil slovjackou část. Kostel byl poškozený zásahem dělostřeleckého granátu, ale škoda nebyla velká. I po roce 1918, když byla Bukovina opět přičleněná k rumunskému království, se velmi nezměnilo. Bohoslužby se konaly v německém i polském jazyce. Lvovské zastupitelstvo posílalo do Poiany Micului kněze polské národnosti, kteří ovládali německý jazyk a tak popolšťování našich předků se upevňovalo.

Podobně jako v kostele, tak i ve škole bylo dvojjazyčné vyučování. Od začátku, tedy od roku 1850, do roku 1918 se v obci vyučovalo v jazyce německé a polském. Byla pouze jedna škola „Stará škola pri kostole“. Tam chodily německé i slovjacké děti až do roku 1918.

 

 

Je pravda říct, že i výuka v polském jazyce měla i pozitivní stránku a my bychom neměli být nevděční za tuto službu. Vždyť i polský národ je slovjansky národ, národ bratrský a nám Slovákům blízký, podobně jako národ český, slovinský, chorvatský a ruský. Bez pomoci polských kněží a učitelů by byl náš slovenský osud ještě horší. Proto nechť je věčná světlá památka polskému učiteli Kodrasovi, který tam až z Litvy přišel v roce 1850, a jako první začal vyučovat naše předky. V roce 1863 se úroveň vyučování zvýšila, když přišel učitel Grabowski a koncem 19. století a začátkem 20. století zde vyučoval přísný, ale vynikající učitel Swiderski.

 

 

Po první světové válce byla vesnice vypálená a naši předkové museli od základů postavit novou vesnici. Celé to neštěstí však mělo i jednu světlou stránku, protože naši otcové a dědové v období 1918 až 1928 postavili úplně novou vesnici na vyšší architektonické úrovni. Domy byly uvnitř účelně členěné: předsíň, kuchyně, ložnice a velká „pánska izba“, prosvětlené velkými okny a s letní komůrkou. I hospodářské stavby byly na slušné úrovni. Za pomoci instituce „Zwazek sokolny polski“ naši krajané postavili kulturní dům, takzvanou „Čytelňu“, kam začali chodit sloviacke děti, bylo možné si zde půjčit knihy, pořádat divadelní představení a zábavu. Zkrátka to bylo něco podobné dnešnímu domu kultury.

 

 

V roce 1930 v Poianě Micului za pomoci rumunského státu postavili naši předkové a otcové novou školu, která dostala oficiální název „Scoala primara de stat No. 2“. Škola byla velká, moderní a dobře vybavená, byly zde dvě třídy, každá pro 40 dětí a jedna menší třída pro 20 dětí, školní kabinet a byt pro ředitele školy. Prvním ředitelem této nové školy byl pan učitel Jozef Kryžar a vyučovala i jeho manželka, která byla také učitelka. Protože manželé Kryžárovi neovládali rumunský jazyk, byli přemístění na jinou školu v Bukovině a novým ředitelem školy se stal Rumun Mihai Raduca.

 

 

Ale vraťme se k „horkým létům“ působení důstojného pana faráře Eugenia Breabanu. Eugeniu Breabanu byl rumunské národnosti, ale jako student přestoupil z pravoslavné církve na katolickou víru a vystudoval na římskokatolického kněze v semináři Cluj-Napoca. Když v letech 1928-29 přešla správa řízení katolické církve v Bukovině od biskupství ve Lvově pod biskupství v Jasi, tak tehdejší biskup Mihai Robu poslal Eugenia Breabanu do Poiany Micului. Eugeniu Breabanu ovládal kromě rumunského jazyka i jazyk německý, francouzský a maďarský. V Poianě Micului se začal intenzivně učit jazyk polský ve snaze, „aby i v kázni vedel čo-to povedať v zrozumitelnej reči“. Brzy zjistil, že naši lidé „nemuviom“ (nemluví) polsky, ale že „gvariom“ (hovoří) slovácky, tak „po našem“. Začal se tedy zajímat o náš původ a zjistil, že naši předkové pocházejí z Trenčianské stolice, a že jsou to Slováci. Přesvědčil tajemníka obce Gregora Juráška, aby spolu napsali dopis do ČSR, aby zde žijícím Slovákům byla poskytnuta pomoc.

 

 

Dopis napsali v zimě 1934/35 a adresovali jej na Ministerstvo zahraničních věcí v Praze. V létě, 16. června 1935, přijela do Poiany Micului delegace Národní rady pro zahraniční Slováky ve složení: Anton Granatier – tajemník, Ladislav Třešňák – vedoucí oddělení a Vojtech Ihriský – známý slovenský sochař, autor sochy P. O. Hviezdoslava. Vojtech Ihriský přivezl delegáty ve vlastním automobilu a fotografoval a filmoval na 8 mm celuloidní pásku. Film se dochoval.

 

 

Delegace Národní rady navštívila Eugenia Breabanu a Gregora Juráška a ti slíbili, že jak Breabanu, tak i tajemník obce budou podporovat myšlenku slovenskosti v Poianě Micului. Tajemník Granatier slíbil, že jakmile bude v Poianě Micului 30 dětí, které budou chtít chodit do slovenské školy, tak tam pošlou slovenského učitele. Celá tato událost nevzbudila mimořádnou pozornost, ale zrnko uvědomění u části obyvatel Poiany Micului začalo klíčit. O rok později, koncem června 1936, na svátek sv. Jana, zavítal do naší vesnice důstojný pan profesor Peter Makoš z Bratislavy. Byl to slovenský kněz, který chodil v civilním oblečení a přišel mezi krajany zkoumat jejich pocity a náklonnost k slovenské myšlence. Přijetí ze strany našich lidí bylo spontánní a velmi srdečné. Profesor Makoš se orientoval hlavně na pana Jozefa Kuchareka, který byl církevním otcem za slovenskou část obyvatel.

 

 

Pan Jozef Kucharek si neuvědomoval tehdy, že to nebude mít dobrou odezvu u církevních kruhů v Černoviciach a ve Lvově. Jozef Kucharek byl vážený a bohabojný člověk, kterého dva synové studovali na kněze v polských ústavech.

 

 

Doplněné stránky 8 a 9

(9. 8. 2015)

 

Po odchodu profesora Makoše se zájem ze strany "Zwiazku szkolnego polskiego" ještě více zintenzivnil, a to, co pro nedostatek peněz zanedbali, chtěli urychleně napravit.

 

Ale netrvalo to dlouho a 6. 12. 1936 přišel do Poiany Micului první slovenský učitel. Byl to pan Rudolf Kovalik, rodák z Ústí nad Oravou, synovec známého spisovatele a básníka Dr. Jána Kovalika Ustianskeho, který psal pod pseudonymem jako "Bohuznámy". Jeho literární činnost měla převážně náboženský a národní charakter.

 

Učitel Rudolf Kovalik získal už v lednu roku 1937 z 80 žáků, kteří tenkrát chodili do nové školy No 2, asi 47 žáků. Existuje z té doby fotografie, na které je pan učitel Kovalik se svými žáky vyfotografovaný. Je na ní 21 chlapců a 19 děvčat, ale chybí zde asi 7 chlapců, kteří určitě také do slovenské školy chodili. Úspěch učitele Kovalika vyvolal velkou nevoli u vedoucích polských činitelů, kteří pak organizovali nechutné provokace a fyzické útoky.

 

Milé sestry, milí bratři, nechci při této slavnostní příležitosti, kdy jsme se po 50 letech opět setkali, vzpomínat na smutné časy nedorozumění a urážek.

 

V současnosti píši o životním osudě Rudolfa Kovalika a jestli osud dovolí, tak si budeme moci o tomto těžkém životě přečíst a poslechnout více. Po smrti Rudolfa Kovalika zde ještě nějakou krátkou dobu působila učitelka Hilda Gudernová, Gejza Minárik, Tobiaš Kútik a Vendelín Uradník. Dnes bezpečně víme, že pan profesor Tobiaš Kútik žije a je mezi námi. Dovolte mi, abych mu ve jménu našich krajanů srdečně poděkoval za jeho práci na národním poli.

 

Milí rodáci, není možné za tak krátkou dobu, jakou mám vymezenou, abych řekl všechno, co by se říct mělo. Po smrti Rudolfa Kovalika a jeho dramatickém pohřbu 12. března 1938, který vedl (celebroval) náš nezapomenutelný děkan Ján Malec z Manauti, kde měl farnost, přišlo mi příhodné ve vzpomínkách poděkovat mu za podporu, kterou nám Slovákům z Poiany Micului poskytoval. Na podzim minulého roku jsem byl položit kytičku na jeho hrobě v Kuklově na Záhorí.

 

V létě roku 1938, 19. července, skupina slovenských dětí odcestovala do ČSR na pozvání Červeného Kříže. Cestovala s námi paní učitelka Gudernová a ředitel školy v Poiana Micului, pan Raduca. Byli jsme v Praze, Bratislavě a ze skupiny asi 25 dětí se už do Poiany Micului šest nevrátilo, zůstaly v ČSR, a učily se zde řemeslům. O rok později v srpnu 1939 přivezla paní učitelka Gudernová dva sotva 10 ročné chlapce, kteří vystudovali a stali se z nich profesor a docent.

 

Dne 1. září 1939 Hitler přepadnul Polsko a 21. června 1941 ZSSR. V celé Evropě nastaly těžké časy, ale těžko se žilo i v Poianě Micului, to si někteří ještě pamatujete. Konec války byl tragický. Dne 30. dubna 1944 ustupující německá vojska vypálila Poianu Micului i s kostelem. Nebudu tady vzpomínat na dny a noci do širého světa vyhnaných "pohorelcov". Existují o této události podrobné záznamy denníkového sledu, jak to zachytil už nebohý profesor Vendelín Úradník. Snad i tyto záznamy uvidí jednou světlo světa.

 

 

Milé krajanky, milí krajané, vážení hosté.

To, co bylo dosud řečené, patřilo do dávné minulosti před 50 až 200 lety. Vždyť první nábor Slováků do Bukoviny se uskutečnil na Kysucích a Oravě v roce 1799, tedy tomu za dva roky bude 200 let. Obec Poiana Micului byla založená před 155 lety na jaře roku 1842. Před 60 lety v lednu 1937 byla založená první slovenská škola v Poianě Micului v Bukovině a v únoru 1947, před 50 lety, naši krajané přešídlili zpátky do svojí vlasti.

 

Uplynulých 50 let už budeme považovat za přítomnost. Byla by na místě otázka, jak vlast splnila očekávání přešídlenců? Odpověď je rozpačitá, spíš nesplnila, než splnila. Je třeba otevřeně říct, že naši krajané nebyli přijatí jako jednoznační slovenští bratři s možností žít spolu v jedné komunitě na Slovensku, ale byli jsme přijatí jako levné pracovní síly s cílem vyplnit prázdná místa po vysídlených Maďarech a Němcích. Osídlování se uskutečňovalo bez koncepce a citu.

 

 

Pokračování stránka 10

 

 

Ti, kteří naše krajany rozmísťovali, „rozprášili“ je od Košic až po Aš tak, aby se jedni utopili v maďarském moři a ti druzí, aby vyplnili vyplundrované hospodářství po vysídlených Němcích a následně rozmnožili český národ. Nechci se dotknout cítění už mladší generace, která se ztotožnila s realitou a už dnes to cítí jinak, ale byly to těžké začátky a velmi smutné začátky a nebyl nikdo, kdo by podal pomocnou ruku. Nikdo se o naše osudy nezajímal, ani do dnešního dne. Ani žádná vláda, ani naše „Matica“.

 

 

Protloukli se naši rodáci, protloukli a horko, těžko, si získávali uznání, ale těžké zkoušky našich předků, tam v bukovinských pralesech nás zocelily a naučily nás nespoléhat se na nikoho, jen na statečnou práci našich rukou.

 

 

Co bolelo, to přebolelo. Naši krajané si získali pověst statečných, pracovitých a zbožných lidí, na kterých je vždy spolehnutí. Ze 409 duší, které přesídlili v roce 1947 do ČSR, zůstalo na Slovensku pouze 200. Druhá polovina odešla do Čech. Neznám případ, že by někdo z našich krajanů byl zavřený za nějaký těžký zločin. Byli zavření někteří naši krajané, ale bylo to za nesouhlas s politikou totalitního režimu. Za to, ale můžeme konstatovat, že někteří z našich přesídlenců dosáhli té nejvyšší mety vzdělání a jiných profesních schopností.

 

 

Z našich řad vzešel Prof. Ing. Adolf Jurášek, DrSc., Prof. Ing. Prokop Jurášek, DrSc., Doc. MVDr. Viliam Jurášek, Csc., ti jsou z první generace přesídlenců.

 

 

Z druhé generace máme 25 vysokoškolsky vzdělaných lidí, kteří už také vykonávají významné funkce ve školství, průmyslu i diplomacii.

 

 

Naši přesídlenci už dávno převážné míře bydlí ve vlastních domech – vilách, které si sami postavili. Můžeme na to být hrdí. Napříč útrapám a strádání by nic z toho nebylo, nebýt na začátku kněze jménem Egeniu Breabanu, tajemníka jménem Gregor Jurášek, ale hlavně učitele „martýra“ Rudolfa Kovalika. Ani jeden z nich neodpočívá v zemi svých předků. „Preto nech im je slava.“

 

 

Sestry a bratři, setkali jsme se zde konečně po padesáti letech. Trochu pozdě, ale přece. Iniciativu k tomu vzbudili někteří naši senioři, kteří si uvědomili, jak těžko se vykopává minulost, jak už nám v paměti vybledla. Jak těžko se získávali vědomosti o naší minulosti za těch 200 let. A generace starců si uvědomila, že by bylo chybou, kdybychom si naší paměť vzali sebou do hrobu a naši potomci by ani nevěděli, kdo a odkud jsou. Využívám tuto mojí možnost, abych poděkoval naší pamětnici a kronikářce Gerčike Pinďákové, která stojí v čele našeho Mikulanského povědomí, shromažďuje pamětní předměty a udržuje krajanské kontakty.

 

 

Děkuji kožešníkovou mistrovi Karolovi Juráškovi za jeho nezištnou obětavost a pomoc. Ale díky patří také všem členům přípravného výboru, jmenovitě Eugenovi Juráškovi, Pročkovi Stodolicovi, Pavlíne Chromekové, Gerčike Pinďákové a Viliamovi Pazderovi ze Štrkovce.

 

 

Dále co nejsrdečněji děkuji našim dobrodincům, kteří finančně podpořili naše snažení. Především našemu krajanovi panu Michalovi Ballakovi, který žije v Austrálii a deponoval 2000 austr. dolarů na II. díl knížky „Slováci v Bukovine“ od Prof. Vendelína Úradníka. Dále za finanční podporu naší činnosti pánům Eugenovi Juráškovi z Turčianských Teplíc, Matúšovi Slovákovi z Diviak, Jozefovi Juráškovi z Martina a Karolovi Juráškovi z Banskej Bystrice.

 

 

Věřím, že i mladší generace převezme štafetu krajanství pevně do svých rukou a ponese ji do budoucnosti, o které chci věřit, že bude dobrá.

 

 

Chci využít této možnosti, abych poprosil naše sestry a bratry společného rodu, kteří žijí od Šumavy až po Aš, aby nezapomněli na své společné kořeny s námi na Slovensku. Cesta našich předků byla klikatá: Kysuce, Orava, Bukovina, zpět Slovensko, Čechy, ale jsme jedna krev.

 

 

Také chci pozdravit naše sestry a bratry, kteří přesídlili do Polska a cítí se být příslušníky bratrského polského národa. Zapomeňme na to, co rozdělovalo naše dědy a otce. Byly to zájmy a snahy jiných, nikoliv naše proti našim. I naši bratři a sestry z Poiana Micului jsou ztracení po různých místech světa, v Austrálii, Bosně, Brazílii, Argentině a jinde. Čeká nás ještě velice úsilí, abychom shromáždili více vědomostí o nás, než víme nyní.

 

 

Sestry a bratři, před závěrem mé promluvy mi nedovolí, abych nevyslovil dovětek, takový malý epilog na závěr.

 

 

30. dubna 1944

 

Původně jsem chtěl obejít tragický den 30. dubna 1944, ale svědomí mi nedovolí, aby tato tragédie zůstala bez povšimnutí nás zde přítomných. Je tu nutné nahlas vyslovit, co se 30. dubna 1944 stalo. To ráno, bez příčiny a varování vtrhlo 1000 příslušníků SS do obce Poiana Micului a systematicky od domu do domu vyhnali lidi bez čehokoliv a domy zapálili. V průběhu hodiny celá obec byla vypálená, i s kostelem. Lidi jako stádo vyhnali na louku, tu obklíčili a pouze díky zákroku rumunských „spojencov“ je nepostříleli. Potom ty nevinné ubožáky hnali jako zločince přes hory a doly až do Bicazu. Více než dva roky tito lidé žili v hrozných podmínkách v zemljankách a „kolibách“ o hladu a strádání. Nemoci, tyfus a „dyzentéria“ zabili hlavně ty nejzranitelnější – děti.

 

 

Skončila válka, Rumunsko jako spojenec Velkoněmecké říše skončilo jako poražený stát, který nedostal a ani neměl právo na reparace, naopak Rumunsko muselo reparace za škody, které způsobilo jiným, splácet.

 

 

Poiana Micului, nerumunská vesnice, jediná v celém Rumunsku takovýmto způsobem postižená, vytvořila „precedens“, o kterém rumunské úřady nechtěli slyšet a celou záležitost odložili „k ľadu“ na věčné časy. Nikdo z postižených vyhořelých nedostal ani – „s prepáčením deravý groš“. Naši bratři a sestry přišli o všechno. Po přesídlení na přidělené usedlosti po Maďarech a Němcích se se nová vlast nestyděla si za ty domy, které jim přidělila ještě nechat zaplatit.

 

 

Celé roky, až do této chvíle, si nikdo do celé té nespravedlivé „skrivodlivosti“ netroufal „zabŕdnuť“.

 

Jsme svědky restitucí a napravování škod, které spáchaly předešlé režimy. Mnoho lidí se domáhá odškodnění. Německo vyplatilo miliardy za škody, které v období druhé světové války napáchali nacisti. Pouze „kauza“ Poiana Micului stále čeká odložená „pri ľade“.

 

 

Nenašlo se ani zrnko základní slušnosti, aby nám někdo pověděl – promiňte, stala se nespravedlnost! Nebo je na vině skutečnost, že jsme skromní a slušní? A, nebo že nemáme špičaté lokty?

 

 

Nejdřív dostaneme (pokud vůbec) odpověď, proč jsme se nápravy nedomáhali sami? Myslím, že příčinou je v nás ubitý gen sebevědomí a drzosti. Ten gen byl ubíjený tisíc let v porobě cizími pány, na nekonečných trasách hledání si domovů, od Kysúc přes Bukovinu a dalších nepočetných místech, kde nám všude dávali cítit, že tam nepatříme. Žijeme zde už 50 let. Už jsme také odvedli kus poctivé práce a nenatahovali jsme ruce se slovem „daj“. Nyní, poprvé, vyslovujeme naše bolesti a křivdy, říkáme to nahlas, aby to bylo alespoň slyšet, když už nic jiného. To nám je žádáno říkat, pokud chceme jít s úlevou na duši do budoucnosti.

 

 

A co do budoucnosti? Zajisté bychom si všichni mohli přát dobré zdraví, porozumění v rodinách, ale i mezi národy.

 

 

Chceme věřit, že náš slovenský národ dojde do cíle, kterému bychom mohli říkat Svobodný stát, demokratický stát, stát blahobytu pro každého jeho příslušníka, stát, který je rovný mezi rovnými v Evropě.

 

 

 

Milé sestry, milí bratři, vážení hosté, děkuji Vám za trpělivost a přeji Vám příjemný další program.

 

 

Turčianske Teplice, 5. Července 1997

 

Jozef Jurášek

 

 

 

Obrazová příloha

 

Bývalý kostel v Poiana Micului

  • Fotografie zděného římskokatolického kostela v Poianě Micului, který byl postavený v letech 1887-1897, tehdy tam působil kněz Andrej Zoles.
  • Fotografie je z roku 1918 a je vidět, že věž bola zasažená dělostřeleckým granátem. 
  • Nalevo v popředí je stará fara, dále stará německo-polská škola a v rohu při kostele obecní úřad.
  • V místě, kde je vidět strom, je pochovaný slovenský učitel Rudolf Kovalik.

 

 

Eugeniu Breabanu

  • Eugeniu Breabanu - římskokatolický kněz
  • Byl původem Rumun. Působil v Poianě Micului v letech 1930 až 1936.
  • Byl první, který upozornil na to, že v Bukovině žijí Slováci.
  • Spolu s tajemníkem obce Gregorem Juráškem napsali v zimě 1934/35 dopis do Československa a žádali, aby jim byl vyslaný slovenský učitel.
  • Eugéniu Breabanu se největší měrou zasloužil o to, abychom nezůstali napospas odnárodnění.
  • Byl to činorodý člověk. Zasloužil se o výstavbu nové fary a překrásného "rozária", jako i rybničního hospodářství. 
  • Za jeho aktivity na poli "uvedomovacom", že v Poianě Micului žijí Slováci a ne Poláci, ho generální vikář Grabowski z Černovíc přeložil v roce 1936 do neslovenské obce.

 

 

 

Rudolf Kovalik Ustianský

  • Rudolf Kovalik - Ustianský (1902-1938)
  • Byl první slovenský učitel v rumunské Bukovině v obci Poiana Micului.
  • Zde působil 457 dní od 6. 12. 1936 do 8. 3. 1938.
  • Zorganizoval slovenskou školu a získal asi 45-50 žáků, ročníků 1.-7. třídy, které začal vyučovat ve slovenském jazyce.
  • Založil pěvecký, divadelní a taneční spolek a byl nápomocný při organizování hospodářského života našich krajanů.
  • Za jeho úspěšnou práci se stal terčem útoků polských "neprajníkov", kteří ho psychicky a fyzicky terorizovali až zde nakonec zemřel za dramatických okolností (v pouhých 36 letech).
  • Jeho zapomenutý hrob je na hřbitově u kostela v Poianě Micului.

 

 

 

Cooperativa

  • Představenstvo svépomocného družstva "Cooperativa"
  • Fotografie byla vyhotovená v zimě roku 1934 a jsou na ní:
    • zprava doleva: Gregor Jurášek - tajemník, Vladislav Kučák -  předseda, Michal Jurášek - pokladník
    • Stojící: Matej Švancar - vedoucí prodejny, Jozef Ballak - člen představenstva, Joachim Kucharek - člen představenstva, Jozef Kucharek - člen představenstva, Jozef Jurášek - člen výboru

 

 

 

Gregor Jurášek

  • Gregor Jurášek (1888-1941)
  • Byl spoluautorem dopisu, ve kterém spolu s Eugeniom Breabanem obeznámili československé úřady v roce 1934/35 o situaci, že v Bukovině v obci Poiana Micului žijí Slováci.
  • Podívejte se, co o něm napsal Anton Granatier, tajemník Národní rady pro zahraniční Čechoslováky, který na podnět vzpomínaného dopisu navštívil spolu s Ladislavem Třešňákem a Vojtěchem Ihriským obec Poiana Micului v Rumunsku (překlad, T. J.):

 

"Časem se nám přišel představit i bývalý richtář, nyní obecný tajemník Gregor Jurášek a pozval nás do svého domu.

 

Náš obecný tajemník měl kromě "pitvora", kuchyne, ještě dvě jizby s "popánštěným" nábytkem. Všude čisto a pořádek. Nabídnout nám mohl jen mléko.

 

Ukázalo se, že téměř celá vesnice je přísně abstinentská. Chlapi si odvykli pít i kouřit. Ve vesnici není hospoda, ale místo ní je zde potravinové družstvo - kooperativa, která je pod vedením našeho hostitele, všeobecně uznávaného vůdce.

 

Skromně, ale s jistým zadostiučiněním nám vyprávěl, že Slováci, když skončila možnost práce v lesích a na polích, svépomocoí vynahradili nedostatek orné půdy vzorným mlékárenstvím.

 

Jejich kooperativa dodává mléčné výrobky přímo do Černovíc a do Bukurešti ve vlastním balení. 

 

Takovýmhle způsobem se podařilo Slovákům postavit si nádhernou školu."

 

 

 

 

Překlad ze slovenského originálu: Taťána Ješetová

Brožura vydaná k 50. výročí od návratu Slovákov z Poiana Micului do Československa

Oslavy proběhly 5. července 1997 v Turčianských Tepliciach

v budově Městského kulturního střediska

 

 

 

 

Původně chybějící stránky již byly doplněny, a za to velice děkuji paní Pavlíně Chromekové, rod. Jurášekové z Horné Štubně, která mi celou brožuru zaslala.
 

 

 

Další fotografie

- kniha Slováci v Bukovine