Na počátku byl Sumer?

Tamara S.

 

 

Tímto tématem se zaobírá i pan Antonín Horák, dovolím si malou ukázku z jeho knihy

O Slovanech úplně jinak.

 

 

 

 

Počátek civilizace byl v Sumeru?

 

 

"Po objevu sumerské civilizace v Mezopotámii v 18. století se věřilo, že zde má svůj počátek zemědělství, všechna řemesla, písmo, veškerá vzdělanost a vědecko-technický pokrok. Podle českého sumerologa J. Klímy (Lideé Mezopotamie, str. 86) vládnoucí vrstvou bylo pohanské kněžstvo, jehož nejvyšší představitel zvaný "EN" (=jeden) byl současně světským panovníkem. Od toho zřejmě pochází i sám název S u m e r, odvozený z pův. tatar. "sóma-ár) (kněz-panovník). Je to vlastně stejný systém, jako u loveckých kmenů starší doby kamenné, kde nejvyšší šaman byl současně náčelníkem kmene.

 

Je jen otázkou, zda Sumerové měli vlastní nižší třídu poddaných pro vykonávání prací v zemědělství, řemeslech a písmu? Kdyby tomu tak bylo, pak by domácí neolitické obyvatelstvo velmi početné, bylo zcela zbytečné a jen by ztěžovalo státní rozpočet.Totiž teprve moderní archeologie zjišťuje, že dávno před Sumery byla úrodná Mezopotámie osídlena neolitickým obyvatelstvem zemědělským, jehož osada Džarmo (=jařmo) v severní Mezopotamii pochází už z doby asi 6 800 př. n. l. Jestliže vpád tatarských Sumerů se datuje do doby asi 3 500 př. n. l., pak měli Neolitikové více jak tři tisíce let času, aby se zde rozmnožili, celou Mezopotamii zabydleli, obdělali a vybudovali. Takže Sumerové přišli do hotového, měli zde i pracovní potenciál pro stavbu chrámů a měst z řad Neolitiků v postavení poddaných či otroků, aby sami představovali jen nepracující panstvo a říkali si "svobodní občané". 

 

Od domácích zemědělců si Sumerové vynutili pravidelné dodávky "daní" v naturáliích. To jim přinášelo bezpracný blahobyt, takže to byl obřad posvátný, pro nějž byl vybudován svatostánek zvaný "zikkurat", do něhož poddaní přinášeli "dary bohům". Tento systém vybírání daní od zotročených Neolitiků napodobovali pak i okolní lovecké kmeny a v tom byli Sumerové opravdu "vynálezci". Zpočátku okolo výběrčího chrámu vznikaly jen "městské" státy, později stále rozsáhlejší veleříše, čímž se v centrální vládní metropoli hromadilo obrovské bohatství.

 

Neolitikové zavedli své zvukové slabičné písmo, o němž jsme pojednali výše na hliněných tabulkách Kréty a Řecka, už na počátku neolitu, a toto písmo si zajisté přinesli i do Mezopotámie. Jenže v komunikaci s vládnoucím kněžstvem sumerským nemohli tohoto písma užívat, museli vyvinout zvláštní písmo "klínové". Jak bylo toto klínové písmo koncem 18. století objeveno a západními badateli nakonec i rozluštěno, o tom pojednává každá publikace o písmu. Nyní nám však půjde jen o to, jaký podíl mají na tomto klínovém písmu domácí písaři neolitičtí, o nichž se v dějinách nemluví.

 

Pod troskami nejstaršího Červeného chrámu města Uruku v kulturní vrstvě IV. našli archeologové na 1 000 hliněných tabulek z doby okolo 2 900 př. n. l. (viz W. Ekschmitt: Paměť národů, str. 32). Znaky na těchto tabulkách nejsou ještě znaky písma, jsou to jen obrázky buďto popisného významu, zvané "pictogramy" (klas = obilí), anebo symbolického významu zvané "ideogramy" (hvězda = noc nebo bůh).

...

 

Kdo vlastně tyto tabulky psal? Byly sice nalezeny pod troskami chrámu, ale to neznamená, že je psali kněží. Případ je stejný, jako u hliněných tabulek nalezených na Krétě a v Řecku v palácových archívech. Poddaní byli povinni s dodaným zbožím do chrámu přiložit tabulku se seznamem zboží.

 

....

 

Proč písaři neužívali na archaických tabulkách svého slabičného písma, když už toto písmo dávno znali a užívali ve svém lidovém prostředí? Asi proto, že jejich jazyku a písmu by sumerští knězi nerozuměli.

 

Domácí neolitické obyvatelstvo mluvilo původně svou praslovanštinou, kdežto sumerské kněžstvo a panstvo svým jazykem tatarským, takže si navzájem nerozuměli. Tento stav byl natrvalo neudržitelný a časem muselo dojít k jazykovému sjednocení. Podvolit se ovšem museli poddaní Neolitikové, kteří se museli naučit sumersky."

 

.....

 

Řemeslo písařské bylo pro písaře celoživotním povoláním, v němž nabyli časem mistrovství spisovatelského a spisovali díla, do nichž vkládali své vlastní filozofické myšlenky. Psali sice v jazyce sumerském, avšak nezapřeli svůj praslovanský původ a své ponížené postavení otroků, jako například v této sumerské básni:

 

 

"Slova, která vám nyní řeknu, na paměti mějte,

před slovy těmi stále v úctě stojte:

važte si přátel a dobré jim čiňte,

važte si přátel silnějších i slabších.

Když někoho máš, kdo k tobě přátelsky mluví,

jaká to radost! Potom jsi opravdu člověkem!"

 

 

Takto nemohl uvažovat ani král, ani kněz, který se nad otroky nebetyčně povyšoval, neměl je za lidi, je urážel a trápil je. Proto ponížený otrok jako pisatel uvedené básně toužil po vlídném slově, aby se cítil jako "člověk". Podobný tón se nese celou sumerskou literaturou."

 

 

Antonín Horák

O Slovanech úplně jinak, str. 58, atd.

 

 


 

 

Vypadá to, že i po mnoha staletích a tisíciletích byli i v nedávné době Slovani vystavení podobnému zacházení. Jak moc se změnilo? Nyní třeba jen nedokážeme rozpoznat, že možná nic.

 

Celý článek najdete zde.

 


 

 



30. dubna 1944



Původně jsem chtěl obejít tragický den 30. dubna 1944, ale svědomí mi nedovolí, aby tato tragédie zůstala bez povšimnutí nás zde přítomných.

 

Je tu nutné nahlas vyslovit, co se 30. dubna 1944 stalo. To ráno, bez příčiny a varování vtrhlo 1000 příslušníků SS do obce Poiana Micului a systematicky od domu do domu vyhnali lidi bez čehokoliv a domy zapálili. V průběhu hodiny celá obec byla vypálená, i s kostelem. Lidi jako stádo vyhnali na louku, tu obklíčili a pouze díky zákroku rumunských „spojencov“ je nepostříleli. Potom ty nevinné ubožáky hnali jako zločince přes hory a doly až do Bicazu. Více než dva roky tito lidé žili v hrozných podmínkách v zemljankách a „kolibách“ o hladu a strádání. Nemoci, tyfus a „dyzentéria“ zabili hlavně ty nejzranitelnější – děti.



Skončila válka, Rumunsko jako spojenec Velkoněmecké říše skončilo jako poražený stát, který nedostal a ani neměl právo na reparace, naopak Rumunsko muselo reparace za škody, které způsobilo jiným, splácet.



Poiana Micului, nerumunská vesnice, jediná v celém Rumunsku takovýmto způsobem postižená, vytvořila „precedens“, o kterém rumunské úřady nechtěli slyšet a celou záležitost odložili „k ľadu“ na věčné časy. Nikdo z postižených vyhořelých nedostal ani – „s prepáčením deravý groš“. Naši bratři a sestry přišli o všechno. Po přesídlení na přidělené usedlosti po Maďarech a Němcích se se nová vlast nestyděla si za ty domy, které jim přidělila ještě nechat zaplatit.



Celé roky, až do této chvíle, si nikdo do celé té nespravedlivé „skrivodlivosti“ netroufal „zabŕdnuť“.


Jsme svědky restitucí a napravování škod, které spáchaly předešlé režimy. Mnoho lidí se domáhá odškodnění. Německo vyplatilo miliardy za škody, které v období druhé světové války napáchali nacisti. Pouze „kauza“ Poiana Micului stále čeká odložená „pri ľade“.



Nenašlo se ani zrnko základní slušnosti, aby nám někdo pověděl – promiňte, stala se nespravedlnost! Nebo je na vině skutečnost, že jsme skromní a slušní? A, nebo že nemáme špičaté lokty?



Nejdřív dostaneme (pokud vůbec) odpověď, proč jsme se nápravy nedomáhali sami? Myslím, že příčinou je v nás ubitý gen sebevědomí a drzosti. Ten gen byl ubíjený tisíc let v porobě cizími pány, na nekonečných trasách hledání si domovů, od Kysúc přes Bukovinu a dalších nepočetných místech, kde nám všude dávali cítit, že tam nepatříme. Žijeme zde už 50 let. Už jsme také odvedli kus poctivé práce a nenatahovali jsme ruce se slovem „daj“. Nyní, poprvé, vyslovujeme naše bolesti a křivdy, říkáme to nahlas, aby to bylo alespoň slyšet, když už nic jiného. To nám je žádáno říkat, pokud chceme jít s úlevou na duši do budoucnosti.



A co do budoucnosti? Zajisté bychom si všichni mohli přát dobré zdraví, porozumění v rodinách, ale i mezi národy.



Chceme věřit, že náš slovenský národ dojde do cíle, kterému bychom mohli říkat Svobodný stát, demokratický stát, stát blahobytu pro každého jeho příslušníka, stát, který je rovný mezi rovnými v Evropě.
 

 

Jozef Jurášek


Úvod ke knize

 

O Slovanech úplně jinak

Co nebylo o Slovanech dosud známo

 

 

1970-1990

 

 

Antonín Horák

 

 

 

"Milí čtenáři,

 

touto knihou se Ti dostávají do rukou nejstarší písemnosti z doby předhistorické, jejichž pisatelé i jazyk, jímž promlouvají, byly věci dosud zcela neznámé. Hledání neznámých pisatelů se táhne dějinami již dva tisíce let. Je to příběh napínavý, ba přímo detektivní, je to celohistorické drama, skrývající četná tajemství a neproniknutelné záhady. Avšak jen zdánlivě nepronikutelné, jak bychom chtěli prokázat v následujících kapitolách. Pravdu skrytou pod nánosem polopravd a dogmat se v minulých staletích pokoušela odhalit už řada badatelů. Mozaika ztvárňující dávnou společnost se rodila obtížně za použití původních nápisů a dílčích poznatků jiných luštitelů, jakož i mnoha dostupných pramenů. 

 

Nyní předkládaný obraz dávné společnosti je výsledkem dvacetileté práce autorovy. Pro mnohé čtenáře bude možná nezvyklý a překvapující, neboť je odlišný od obrazu dávných časů, jak jej ztvárňuje oficiální věda.

 

Mnozí představitelé vědy si studiem historických pramenů vytvořili už vyhraněné představy o minulosti a každý jiný výsledek, vycházející z lidových pramenů a popírající jejich závěry, považují za kacířský a nepřijatelný. Pro ty bude lépe, když tuto knihu nebudou číst. Zato ji vřele doporučuji čtenářům nepředpojatým a žádostivým překvapivých poznatků.

 

Ze strany oficiální vědy je mi často vytýkáno, že je nemožné, aby jediné etnikum, o jehož dávné existenci se ani neví, vykonalo na celé zeměkouli tolik užitečné práce. Ale to dokládají právě uvedené nápisy, které po sobě zanechali ponížení a v dějinách utajení otroci.

 

Ostatně tyto nápisy žádná historická fakta nevyvracejí, naopak je jen doplňují o věci utajené a zastřené kdysi posvátnými "tabú". Právě tuto záclonu nápisy poodhrnují. V závěru knihy se pokoušíme odpovědět na otázky, kladené naší novou interpretací nápisů. To znamená přehodnotit dosud známé poznatky a podívat se na ně jinak, z jiného úhlu, aby obrysy historické pravdy vyšly z přítmí dávných mýtů a tím osvětlili i dnešní přítomnost."