.
Tuto dámu velice obdivuji. Proto jsem nemohla odolat, a když jsem na internetu objevila tenhle rozhovor, musela jsem ho sem prostě dát.
(A jak to tak vypadá, je toho tady poněkud více 
.)
Fotografie, které znázorňují díla paní Blanky Matragi jsou převzaté z internetu. Jsou u nich uvedené zdroje. Já si nečiním na tyto fotografie žádná práva.
Jsou zde proto, aby názorně ukázaly talent paní Matragi a kouzelné věci, které vytváří.
Blanka Matragi: Průměrnost zabíjí
http://www.blanka.com/a/cz/index2.html
Převzato z i.dnes.cz, vydáno 19. září 2006.
Před pětadvaceti lety odjela s manželem Makramem Matragim z komunistického Československa vstříc nejasným zítřkům Blízkého východu. Byla sice talentovanou studentkou, ale takových bylo hned několik. Ona jediná se vzepřela přednastaveným rysům budoucnosti a začala úplně z ničeho, v zemi, jejímuž jazyku ani náboženství nerozuměla. Za pár let se stala návrhářkou, jejíž práci si považovali, o pár let později už si kontakt na ni předávali v královských palácích, dneska o ní točí filmy Česká televize, Reuters i Al-Džazíra. Patří mezi nejslavnější Češky v zahraničí a vyhrává žebříčky nejpopulárnějších osobností, přestože k nám veřejně přijíždí jednou za pět let. Několik set lístků na její chystanou přehlídku v Obecním domě bylo vyprodáno za tři dny, což v případě české osobnosti nemá v síti Ticketpro obdoby.
zdroj: www.blanka.com
Byla jste překvapena, když se lístky prodaly tak rychle?
Nevěřila jsem svým očím. A to máme přehlídky dvě, jednu v pět, druhou v osm večer. Prodaly se dokonce i lístky, které byly pro primátora Béma a prezidenta Klause, takže jsme museli udělat ještě speciální řadu nula.
Češi a Češky vás asi milují.
Vypadá to tak, co?
Přestože žijete už čtvrt století venku a domů jezdíte jen občas.
Jsem hrozně ráda. Strašně se těším, že jim svoji tvorbu budu moct zpřístupnit zblízka. Že si to na výstavě budou moci všechno prohlédnout a osahat. To víte, já jsem prostě taková, nemám žádná speciální bezpečnostní opatření. Chci, aby se lidé mohli dostat k mým věcem co nejblíž a připadali si podobně, jako kdyby přišli ke mně do salonu nebo seděli vedle princezny v arabském paláci.
Jak vůbec bude vaše přehlídka v Obecním domě vypadat?
Bude mít čtyři části. Té první dominují etnické až historické prvky, zaskočila jsem trochu i do českého baroka. Středovou částí skládám hold Františku Kupkovi. Inspirovala jsem se jeho obrazy a na základě jeho maleb jsem navrhovala šaty. Pak předvedu dvacet modelů motýlových šatů v životní velikosti. Každou část otevírají znělky filmové projekce, kterou jsem režírovala. Jsou to takové rychlé klipy toho, co se mi odehrává v hlavě. Z nich poté na molo vejdou jednotlivé modelky v modelech, které jsou tím inspirovány. Bude to něco podobného jako Madonna.
V čem?
V tom jejím pojetí velké show. Byla jsem se na ni s obrovskou zvědavostí podívat a zjistila jsem, že to, co ona dělá, já už rok připravuji pro tuhle přehlídku.
A kdy předvedete vaše proslulé svatební šaty?
Těmi moje přehlídka vyvrcholí. Arabská princezna, pro kterou jsem ušila nádherné šaty s motivem labutě, mi je pro tuto příležitost půjčila, a tak jimi za doprovodu Čajkovského Labutího jezera otevřu závěrečnou část show.
Všechny modely jste šila speciálně pro tuto přehlídku?
Ano, je to moje nová kolekce na rok 2007. O den později otevřeme retrospektivní výstavu, kde zase ukážu i svoji minulost. Ale těch retrospektivních modelů tam nebude moc.
Proč?
Já už je nevlastním. Pokaždé celou kolekci kompletně prodám a nic mi nezůstane. Jediné retrospektivní šaty, které uvidíte, mi zapůjčila jedna zahraniční klientka, a patnáct kusů dodaly české zákaznice, pro které jsem je ušila.
Proč jste si půjčila ze zahraničí jen jedny?
Kvůli válce jsem víc nestihla. Jen ty jediné s motivem labutě jsem ještě před válkou stačila dovézt do Prahy, ostatní už mi kvůli blokádě Bejrútu nedokázaly zákaznice z Perského zálivu, které na léto létají do Libanonu, doručit.
Kdo jsou vaše české klientky?
Nevím, jestli by si to přály, tak je radši prozrazovat nebudu. Jsou to manželky podnikatelů a majitelů velkých firem, osobnosti, které něco dokázaly a které mě zajímají. Ženy, které pracují a kterých si vážím. Takové lidi jsem ostatně zvala na svoji přehlídku.
Vy nebudete zvát české celebrity?
Někteří tam budou, ale svoji hlavní pozornost jsem obrátila na ty, kteří v Česku něco budují, jejichž práce tady něco mění a vytváří hodnoty, které přetrvávají. Jsou vzdělaní a zcestovalí a začínají si dopřávat exkluzivitu a výjimečnost. To je pro mě klientela, ne lidé z bulváru, kteří si koupí jedny šaty nebo je chtějí jen půjčit na vystoupení.
Od vás si chtějí půjčovat šaty?
Z nějakého důvodu je to tady zvykem, v Libanonu by to nikoho ani nenapadlo. My jsme s mým mužem strašně zklamaní, že si exkluzivní vstupenku na moji přehlídku nekoupili naši nejbližší rodinní přátelé. Nedokážu si vysvětlit proč, ale asi nám nechtěli pomoct s myšlenkou, že výtěžek jde na podporu obnovy Libanonu a byli dotčeni, že se na mojí akci dostanou, jen když si koupí vstupenku.
Znám je?
Určitě, ale nebudu je jmenovat. Oni sami vědí, o koho jde, a to stačí.
RADŠI LIDI NEŽ BYZNYS
Šijete pro nejbohatší a nejváženější ženy. V arabských zemích, jste uznávanou návrhářkou. Proč jste se nikdy nedostala mezi světovou špičku, proč jste nikdy neměla přehlídku na prestižních Módních týdnech Haute Couture v Paříži?
Protože to je velmi zavazující a svazující.
V čem?
Protože když se dostanete do Haute Couture Syndikátu, který vás na Módní týden přizve, musíte dvakrát ročně odprezentovat nejméně pětadvacet modelů na přehlídkách módních haute couture týdnů. To je strašná honička. Já sama sice mám několik set návrhů za sezonu, možná bych to zvládala i kapacitně, ale já chci mít nad všemi šaty osobní dohled, a to bych nestíhala. Pak totiž musíte mít navíc dílnu ve Francii, kde zaměstnáte určitý počet krejčích a švadlen, abyste splnila podmínku, že vaše haute couture šaty jsou vyrobené v Paříži.
Není vám to líto?
Pro mě jsou nejdůležitější moje osobní zákaznice. A ty bych nemohla začít odmítat kvůli tomu, že si chci uspokojit ego a udělat si haute couture přehlídku v Paříži. Šejchu odmítnete jednou a už vás její rodina a přítelkyně nikdy neosloví. Já dělám pro tak vrcholnou klientelu, že mě to úplně uspokojuje. Stačí mi, že si jednou za pět let užiju slávu tady a potom se to vysílá přes satelitní stanice do světa. Nechybí mi to, ale samozřejmě bych byla strašně ráda, kdybych se tam jednou prezentovala a třeba se i dostala do top ten.
Tak proč to prostě nezkusíte?
Jakmile se tam jednou upíšete, už musíte jet. A když třeba jednou na sezonu vypadnete, už vás všichni sjedou tak, že končíte. To by mě mrzelo a trápila bych se tím, tak v tom kolotoči radši nejsem a pracuji si ve svém okruhu lidí.
Ale já jsem vaši přehlídku viděla na módní televizi Fashion TV.
To ano, vysílala se tam víc než šedesátkrát. To bylo odtud z Prahy. Vždyť i teď, jakmile vyšly billboardy na moji přehlídku, už se mi ozvali z New Yorku a z Los Angeles, že mě zvou, ať uspořádám přehlídku tam. Volali i z Reuters, že o mně budou točit film. Těch nabídek je během prvních tří dnů tolik, že si ani neumím představit, jak je všechny budu moct splnit a zároveň dělat svoji práci. A nedej bože, že bych do toho ještě měla připravovat přehlídku v Paříži, to už bych vážně nezvládala.
Jak to, že to jiní dokážou?
Nevím, třeba mají na všechno spoustu lidí, ale já svoje věci dělám ručně, osobně a v malém týmu. Já jsem tím, kdo šaty nejen navrhuje, ale také maluje na látky, takže mi každé z nich projdou rukama. To u těch velkých jmen, která znáte z módního byznysu, vůbec nepřipadá v úvahu.
Oni se zase snaží dostat tam, kde kralujete vy - do paláců k arabským princeznám a šejchám.
Tam je potkávám. Několikrát se mi stalo, že si v paláci vypíší neveřejný konkurz na ušití šatů pro svatební hostinu. Osloví Johna Galliana (hlavní návrhář značky Dior), Christiana Lacroixe, někdy i Jeana-Paula Gaultiera nebo Gianfranca Ferré (hlavní návrhář Dior před Gallianem) a mě. Mám vždycky ohromnou radost, když vyhraju.
Jak často vyhráváte?
Dost často.
Vy se v palácích potkáváte s těmi návrháři osobně?
Většinou s jejich reprezentantkami, které tam chodí s plnými kufry návrhů a vzorků. Už se mi také stalo, že mě jedna z princezen pozvala, abych si ty jejich návrhy osobně prohlédla s nimi, a tak jsem je viděla při práci a prezentaci.
Ti lidé od Diora a Lacroixe věděli, že jste konkurence?
V žádném případě. Dělala jsem, jakože jsem z jejich rodu.
To muselo být extrémně zajímavé, vidět konkurenci v přímé akci.
To si pište. Hlavně když došlo na domlouvání ceny. Výšivka, kterou já předkládám na půlmetrovém kusu látky, oni měli na dvou až třech centimetrech čtverečních. Navíc si za to účtovali těžké peníze, já to dávám zadarmo jako součást prezentace. S tou princeznou jsme se pak obě dlouho smály.
Co jiného jste se ještě o sobě dozvěděla?
Že jsem v poměru k nim ještě velmi dostupná.
Dostupná? Vždyť jste mi kdysi říkala, že vaše svatební šaty stojí i sto tisíc dolarů.
To je pravda. Ale na takových šatech jsou třeba zirkony za čtyřicet tisíc dolarů a nespočitatelné hodiny ruční práce. To jsou šarže, které si u Diora účtují na hodinu, a já to ani nepočítám.
Takže si vás šejchy najímají místo Galliana proto, že jste levnější?
To těžko. Pro ně peníze nehrají roli. Ale vůbec žádnou. Někdy ušiju celou svatbu a mám jen zálohu na materiály. Jako v případě těch šatů Labuť, které budou svatební část přehlídky otvírat. Na tuhle svatbu skicovalo návrhy několik salonů v Libanonu a v Paříži, já to vyhrála, ale o ceně jsme se začali bavit, až když byly všechny šaty hotové.
Čím jste je teda porazila?
Osobní prezentací při předávání. Tím, že jsem povýšila prostý materiál na originalitu, která se nedá koupit. Vozím jim naprostou realitu. Kolikrát mi princezny říkaly, jak si nechaly přivézt šaty z Paříže, které si vysnily. Ode mě už mají šedesát osmdesát modelů, a tak chtěly šaty zvučných jmen a světové slávy. Očekávaly, že jim Paříž doručí něco echt, něco jiného a lepšího, než jim dodám já. Místo toho byly mnohdy zklamané.
To vám přiznaly?
To mi vážně řekly. V tu chvíli jsem cítila ohromné uspokojení. Protože mi to říká klientela, která si může dovolit cokoliv na světě.
Ve vaší knize jste také psala, že si všímáte detailů. Že když nosí šejcha všude s sebou růženec, vy jí do šatů všijete kapsy, aby si ho měla kam dát.
To platí pořád. Když mám šestnáctiletou princezničku, která si přeje šaty s dekoltem, na který zároveň nemá, tak jí tam tu vycpanou podprsenku všiju a ještě jí ramínka připevním na šaty zespodu poutky s patentky, aby se připnuly a nevykukovaly. Ona má pak v šatech pocit naprostého pohodlí, nepadají jí a může se v nich jakkoli hýbat a dekolt se jí vůbec nikam neposouvá a nerozpadává. Víte, jak potom ona takový osobní přístup dokáže ocenit? To je stejné jako s tímhle mým nátělníkem.
Jak to myslíte?
Mám na sobě nátělník za deset dolarů. Nevypadá, co? Protože jsem si ho vlastnoručně domalovala a všila do něj zvedací podprsenku, která dělá nádherný dekolt. Chce to jen trochu nápadu. O tom to je - vnější oko nesmí vidět všechny ty pomůcky a podpěrky a vnitřně se v tom musíte cítit pohodlně.
Myslela jsem, že v haute couture šatech se z principu nemáte cítit pohodlně. Proč by je jinak předváděly ty nejhubenější a zároveň nejvyšší modelky?
Haute couture je luxus a svázanost, ale můj kredit je v tom, že je dokážu udělat nositelné v každém okamžiku. Návrhář Thierry Mugler, který je proslulý upnutými korzety a nesmírně úzkými sukněmi, tvrdí, že luxus je okázalost a žena pro něj musí něco obětovat. Já k tomu dodávám, že uměním je dodat do těch svazujících modelů praktičnost a pohodlnost.
Myslíte si, že byste byla tam, kde jste dneska, kdybyste tehdy v Československu zůstala?
Úplně otevřeně vám přiznám, že by se mi tady takovýhle úspěch nikdy nepovedl. Oblékala bych těch pár celebrit, co se tu točí pořád dokola, a snažila bych se porazit OP Prostějov. Na tom, čím jsem se mohla stát, má obrovský podíl můj muž. Odjeli jsme odtud pryč, ale nepodařilo se nám dostat do Saúdské Arábie, jak jsme chtěli. Tehdy jsme toho litovali a on kvůli tomu ztratil výnosnou a prestižní práci, ale dneska už víme, že to bylo strašně dobře.
Proč?
Protože to byl opačný extrém od Československa. Byl by to příšerný skok, přijít z Čech rovnou do systému království. Libanon byl a je mezičlánek, mohla jsem se tam všechno učit, řemeslo je tam tradicí, která se předává v rodině. Libanonci jsou výjimeční mezi arabskými zeměmi tím, že jsou kosmopolitní, mluví cizími jazyky, jsou to lídři od byznysu, designu přes hudbu, módu až po architekturu. Lidé jsou nabití nadšením a jsou vychováváni k tomu, aby vždycky chtěli to nejlepší. Tady se spokojujeme s průměrem a to nás ubíjí a brzdí v prosazení se do světa.
Jak dlouho vám trvalo, než jste si tohle uvědomila?
Pár dní. Vážně. Já to z těch lidí hned vycítila a pochopila jsem, že tady mám obrovskou šanci.
Měla jste tehdy nějaký jeden konkrétní průlomový okamžik?
Moje lupenové šaty. Byl to bombastický nápad a zároveň byl z jednoduchého materiálu. Byly to šaty, které se skládaly z jednotlivých lupenů, uvidíte je také na výstavě. Dneska vím, že znamenaly moji vstupenku do světa arabské haute couture.
Taky se tam nosí větší okázalost než u nás, kde jsme spíš praktičtí a střídmí.
To není ani tak okázalost, jako spíš rafinovaná snaha omráčit. Oni se měsíc před konkrétní akcí dokážou zabývat tím, co si vezmou na sebe a co k tomu. Jen si to představte - mně tři týdny před přehlídkou volají zákaznice z velké honorace z Paříže, jestli je situace tady dostatečně bezpečná a jestli si mohou vzít na sebe rodinné šperky. V Česku o tom, co si vezmeme večer na sebe, začínáme přemýšlet maximálně den dopředu. Večer jde žena na banket, tak si k tomu přihodí do kabelky šátek.
Co těm znepokojeným honoracím odpovídáte?
Že si samozřejmě rodinné šperky vzít mohou, protože je na místo konání přehlídky dovezou limuzíny Cadillac přímo před červený koberec a všechno bude zajišťovat bezpečnostní služba.
Přijede vám hodně honorací?
Přijedou velmi důležití lidé, průmyslníci a magnáti s manželkami, lidé vlastnící majetky, o jakých se nám normálním smrtelníkům ani nesnilo. Ale část islámských rodin, o které jsem velmi stála, nebude moct přijet kvůli tomu, že začátek ramadánu letos vyšel na den mé přehlídky a ony musely svoji účast odmítnout.
Na haute couture přehlídku potřebujete modelky nad 180 cm vysoké a velikosti 36. Koho jste si vybrala z českých dívek?
Vybrali jsme jich pětadvacet, ale ještě nejsem úplně spokojená a pořádám dodatečný casting, abych našla dalších šest tahounek. Zítra svážíme modelky z Milána, Paříže a Slovenky a budeme vybírat dál.
Co musí mít ty dívky kromě správné míry?
Hlavně charakter. Musí mít ducha, něco do sebe, dívka bez tváře a osobnosti mě nezajímá.
Lidé o vás říkají, že jste strašně přísná na lidi kolem sebe a svými nároky na ostatní jste až nesnesitelná. Jak to berete?
Je zajímavé, že to o mně neříkají nikde jinde než v Česku. Všude jinde ve světě pro mě lidé aktivně chtějí pracovat a nikomu nevadí, že pracujeme hodně a třeba do půlnoci. Tady všichni v pátek odpoledne vypnou telefony a obtěžuje je, když jim v sobotu zavolám. Na to já nejsem zvyklá. Pětadvacet let dělám včetně víkendů, nikdy nevypínám telefon a nikdy mě nikdo neobtěžuje tím, když mi zavolá.
Je tohle jediný rozdíl mezi tím, jak pracujeme my a lidé v cizině?
Taky je tady spousta chvastounů, co jenom chtějí mluvit. Já je ve chvíli, kdy mě začnou obtěžovat, zastavím a už dál nevnímám. Oni se naštvou, mluví dál a dál, když už já je dávno nepotřebuju, mluví a mluví další půl hodiny a vůbec nevnímají, že mě vyčerpávají a zaměstnávají něčím, co je důležité jen pro ně.
Něco pozitivního byste o práci s Čechy neměla?
Ale samozřejmě! Mám výborný tým. Po počátečních nesrovnalostech jsme se sladili, oni myslí jako já a žijí mojí akcí a já jsem spokojená. Fungují dohromady, spolupracují a nepotřebují mě u každé maličkosti.
Všimla jsem si, že od Gianfranca Ferrého, kterého porážíte v palácových konkurzech, máte hodně věcí. On je váš oblíbený návrhář?
Mám jeho oblečení ráda, ale musím se vám k něčemu přiznat. Já všechno oblečení od něj dostala od jedné princezny, které jeho obchod patří. Vůbec totiž nestíhám chodit nakupovat, a tak mi ona vždycky z jeho poslední kolekce něco dá.
Nestíháte nakupovat?
Vůbec! Taková ostuda! Ani tady v Praze. Jsme domluvené s kamarádkou, že půjdeme na nákupy, a každý den ráno se domlouváme, že tentokrát už vážně vyrazíme. Ještě jsme nedošly ani do Vinohradské tržnice pro chleba.
BLANKA MATRAGI
Narodila se jako Blanka Kyselová 20. 2. 1953 ve Světlé nad Sázavou. Vyučila se brusičkou skla ve sklárnách Bohemia, poté vystudovala Uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě a VŠUM v Praze, obor oděvní výtvarnictví. V roce 1976 získala 1. místo v celostátní soutěži Módní tvůrce. Od roku 1980 žije s manželem v libanonském Bejrútu, kde v roce 1982 otevřela svůj módní salón. V roce 2003 dostala od Českého senátu a Ministerstva zahraničních věcí titul Významná česká žena ve světě.
Novinářka Jana Ciglerová
Na návštěvě v Bejrútu u Blanky Matragi
Nikdy jsem nebyla velkou fanynkou tvorby Blanky Matragi. Její modely na mě byly moc komplikované a barevné. Ale pak jsem za ní odjela do Libanonu.
Ta žena je všechno, co jste o ní slyšeli, jen desetkrát víc. Když vypráví o svých šatech, divoce gestikuluje rukama, sype na vás množství neuvěřitelných historek ze zákulisí arabských paláců, do toho vyřizuje telefony a rozdává příkazy podřízeným na všechny strany.
Všechno, čím se Blanka Matragi obklopuje, musí být prvotřídní. Byt jim z velké části vybavoval Bořek Šípek, jezdí Mercedesem SUV, a to, čemu říkají chata, je ve skutečnosti luxusní dvojdomek se soukromou zahradou a výhledem na moře v komplexu, kam security nepustí nikoho bez pozvání. Dole má Makram zaparkovanou malou loď. I na pravidelnou hodinu thaiboxu chodí Blanka třikrát týdně do nejlepšího fitness ve městě.
V domě, na kterém už z dálky vidíte velký nápis Blanka Haute Couture, tráví návrhářka naprostou většinu svého života. Málokdy se zastaví. Šatům obětovala všechno ostatní, celý den se točí jen kolem své tvorby. Těžko by s ní vydržel někdo jiný než trpělivý a velkorysý Makram. "Já vím, že na mě Makram celý život čeká," říká mi tichým hlasem jednou večer, když už Makram spí. "A já pořád nejsem schopná se zastavit."
Do čtyřiceti nestihla o dítěti podle svých slov ani přemýšlet. Při procházce starou částí města potkáme malou roztomilou holčičku. Oba dva se jako uhranutí zastaví uprostřed náměstí. Něžně se na ni dívají, hladí ji po vlasech. "Tak ji vem a je naše," říká Blanka Makramovi v legraci, ale v hlase je cítit, jak moc by si to přála.
Autoři:
Jana Ciglerová MF DNES
Porcelánová kolekce Butterfly Blanky Matragi
Převzatý článek a fotografie z "ona.idnes.cz".
Zdroj: http://ona.idnes.cz/matragi-se-vrhla-na-porcelan-inspirovala-se-motylem-fhu-/styl.aspx?c=A101207_161003_styl_ves
Módní návrhářka Blanka Matragi, proslulá zejména svými haute-couture modely, představila v Praze svoji kolekci porcelánu nazvanou Butterfly. Inspirací jí byla křehká a dokonalá motýlí křídla.
Módní návrhářka Blanka Matragi představila svou porcelánovou kolekci.
foto: Marek Navrátil
Výtvarné zpracování vychází z autorčina světově proslulého modelu "motýlích šatů".
Porcelánová motýlí kolekce se nese v duchu minimalismu s prvky kubismu, motiv motýlího křídla je zpracován reliéfně a kontrastně dává vyniknout čistotě bílého tenkostěnného porcelánu.
Nechybí typický smysl pro detail a fantazii, který se projevuje například u originálního řešení "kapsičky" na pytlík čaje u čajových hrnků.
Matragi prozradila, že motýl má na její tvorbu obrovský vliv.
Před čtyřiceti lety totiž navrhla zpěvačce Haně Zagorové pro představení Ein Kessel Buntes kostým inspirovaný motýlem a znovu se k tomuto motivu vrátila při tvorbě ze skla.
Později se křehkými a dokonalými tvary křídel inspirovala při tvorbě šatů, které tvořily část kolekce k 25. výročí její tvorby. Motýlí kruh se podle Matragi uzavřel právě letošní limitovanou kolekcí porcelánu nazvanou Butterfly.
S karlovarským výrobcem porcelánu Thun se Blanka Matragi spojila už v září 2006, kdy pro něj u příležitosti třídenní výstavy šatů v pražském Obecním domě vytvořila exkluzivní kolekci.
Tvorba ze skla není návrhářce rozhodně cizí.
Než vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, učila se v železnobrodské Uměleckoprůmyslové škole sklářské.
Ačkoli její doménou jsou velké večerní toalety, svatební a zásnubní šaty, v roce 1999 se kolekcí New line pro sklárny v Kamenickém Šenově a kolekcí skleněné bižuterie pro firmu Moser po letech vrátila do oblasti sklářské tvorby.
V tomtéž roce absolvovala v Bejrútu výstavu křišťálové kolekce.Matragi obdržela řadu ocenění v oblasti módy a designu.
Více jak dvacet let obléká high society v Libanonu a v Evropě, zejména však manželky, sestry a dcery králů, emírů, šejků a magnátů v zemích Perského zálivu.
Doslovná citace článku a převzaté fotografie.
Zdroj: http://ona.idnes.cz/matragi-se-vrhla-na-porcelan-inspirovala-se-motylem-fhu-/styl.aspx?c=A101207_161003_styl_ves
Váš život
Rozhovor s paní Blankou Matragi.
Doslovná citace z webu: http://www.marianne.cz/clanek/630/blanka_matragi.html
Autorka: Irena Jirků
Publikováno dne: 1.8.2006
Přijela do Prahy jen na pár dní. I když tady má velký byt, přátele a jezdí také za maminkou, domovem je stále v Bejrútu. Přestěhovala se tam před pětadvaceti lety a o změně adresy neuvažuje. V Libanonu má totiž to, bez čeho si život nedokáže představit. Svou práci, svého muže Makrama, své sny…
Navrhujete často svatební šaty. V čem jste se vdávala vy sama?
V civilním kostýmu, který byl součástí mé diplomové práce. Byl hedvábný, bílý. Tehdy, v prosinci 1979, se tady žilo a uvažovalo hodně prakticky. Ten kostým jsem samozřejmě ještě mockrát užila, než jsme odjeli na Střední východ.
Byla jste už tehdy připravená na to, že se budete stěhovat?
Ne, vůbec ne! Já jsem doufala zůstat v Československu a prorazit tady. Nedivte se, psal se rok 1979, zrovna jsem skončila školu, začala jsem dostávat spoustu cen, oblékala jsem hvězdy z televize. V porovnání s dnešním showbyznysem to je trochu směšné, ale tehdy to hodně znamenalo, snad jsem i začala být známá a slavná. Každopádně jsem byla na startu a měla dobré vyhlídky… Jenže jsem potkala Makrama a bylo všechno jinak. Vy to neznáte? Najednou se to stane. Jdete za láskou a jdete do neznáma. Jsem taková, že mě nic nezarazí, když hořím. Nezarazilo by mě ani dnes, kdyby mi někdo teď nabídl jít do džungle. Tou džunglí bych se inspirovala…
…kdyby to byla láska?
Kdyby to byla láska nebo nějaký motiv, výzva. Jakákoli. Nejsem opatrná, jsem spontánní, někdo říká, že jsem ujetá. Víte, znám spoustu žen, které vyvdaly bohatství. Jsou mi nepříjemné, protože se najednou začnou stylizovat do nějaké polohy. To nemám ráda. Nechtěla bych taková být. Mě bohatství nemůže nijak změnit, zasunout někam jinam.
Sama jste se ale vdala za bohatého člověka.
Nebyl chudý. Studoval v Praze, pak se stal ředitelem stavební firmy v Saúdské Arábii. O tom, že se za ním budu muset stěhovat, jsme dlouho nemluvili. Prostě jednou nastal svatební den a můj muž mi slíbil, že až odpromuju na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, že se pro mě ze Saúdské Arábie vrátí. A pak se tedy vrátil a zeptal se, zda bych s ním odjela. Souhlasila jsem, ale nakonec bylo všechno jinak. Do Saúdské Arábie mne na komunistický pas nepustili. Uvízla jsem v Libanonu. Zdála se to být docela bezvýchodná situace: všichni přátelé mne varovali, že se tam schyluje k občanské válce. Schylovalo, ale já jsem to nechtěla vzdát, vlastně ani nevím proč.Můj muž mi nabízel, ať se vrátím do Evropy, že můžeme spolu přechodně žít na dálku, ale to jsem odmítla připustit. A tak se on zřekl místa v Saúdské Arábii, přijel za mnou do Libanonu a začínali jsme úplně od nuly.
Jak od nuly?
Prostě od nuly! Dali jsme inzerát a odpovídali jsme na další inzeráty, kde nabízeli jakékoli uplatnění v oblasti návrhářství nebo výtvarnictví oděvů, obcházeli jsme firmy. A tam, vždycky, když viděli mou ,knihu‘ s titulními stránkami českých časopisů, se lekli, že jsem pro ně moc dobrá a moc drahá. A já bych bývala ráda dělala cokoli a začínala jakkoli. Až naštěstí jedna firma mě přijala, zadala mi zakázku na kolekci svatebních šatů a dala mi mnohem větší plat, než jsem očekávala. Skočila jsem do toho po hlavě. A nakonec uspěla.
Když to tak rychle vyprávíte, zdá se, že to bylo skoro snadné. Ovšem Evropanka to asi v Bejrútu úplně jednoduché mít nemohla.
Nebylo to ale zase výjimečně těžké. Nezapomeňte, že Libanonci jsou lídři arabských zemí, veškerý showbyznys se rodí v Libanonu a posílá se dál do světa. Například v Libanonu vznikají arabské SuperStars, odtud putují do všech ostatních arabských států. Libanon je prostě velmi moderní. Když jste odchovaná Libanonem, jste vyzbrojená do práce v arabských zemích. Neztratíte se. Se mnou to tak bylo, ale je pravda, že bych si dnes už netroufla říct nějakému mladému českému návrháři, ať vezme své portfolio a jede se představit do královského paláce. Ne, nevím, zda by uspěl.
Co se změnilo? A jak to, že tenkrát to šlo ?
Já jsem přijela ještě do středověku. Dostala jsem se k první princezně, u ní sedělo dvacet dvorních dam, a než jsem vyšla z paláce, už na mě čekala jiná dvorní dáma z jiného paláce a vzala mě k jiné princezně.
To byl naprosto středověký přístup, palácová špionáž placená služebnictvem. Dnes je to jiné, informace se předávají po internetu. Uběhlo čtvrt století.
Mimochodem – jak se dnes pracuje té samé evropské návrhářce po teroristických útocích na New York a na evropská velkoměsta? Změnila se atmosféra i ve vaší profesi?
Změnila. Rok po pádu 'dvojčat' jsem měla přehlídku a jeden z největších sponzorů se odmítl zúčastnit.
Byl z Perského zálivu?
Z Evropy, odtud! Ale já mu to nezazlívám. Taková událost vždycky lidmi otřese. Otevře také světu oči, nebo alespoň mu poskytne informace, které dosud neexistovaly.
Díky 11. září se začal přetřásat víc arabský svět. Ostatní lidi se dozvěděli, jak islám myslí, jak reaguje a proč se terorismus obrátil proti Americe. Všechny nás to posunulo jinam a je těžké soudit. Zvláště člověku, který v arabském světě žije, ale byl vychován v jiné víře.
Vy jste nemusela konvertovat?
Nekonvertovala jsem. Znám ženy, které konvertovaly k islámu, čímž si zajistily okamžité dědictví. S tím jsem nikdy nekalkulovala.
A váš muž nepožadoval, abyste byla stejné víry?
Ne, on je velmi liberální a nikdy mě do ničeho netlačil. Jeho rodina není svázána náboženskými tradicemi, zakládají si na vzdělání, na tvořivosti (jeho bratr je ředitelem gymnázií a učí klasickou arabštinu). Ale je pravda, že když se provdáte do země s jinou kulturou, a zvláště s tradicí islámu, automaticky něco ztrácíte z toho svého.
Co jste ztratila?
Třeba český humor a schopnost švejkovat. V Libanonu nikdo nepochopí, co tím myslíte, když říkáte: Pane bože, dej, aby sousedovi chcípla koza! To nemůžete přeložit, to nepochopí, protože tam vážně neexistuje závist, nenávist a nepřejícnost. A oni jsou vychovaní jinak. Podání ruky platí opravdu smluvně ve všem, nemusí sepisovat smlouvy…
A chápete už jejich vtipy, rozumíte jim?
Vtipy? To snad ani nemají. Ale to také není podstatné …
Bez smíchu bývá smutno.
Když se přestěhujete do jiného státu, přejdete do jiného jazyka a jiné kultury, záleží jen na vás, na vaší povaze, jak to dokážete zužitkovat. Snažím se z každého setkání nebo z každé situace brát to pozitivní, moc se neohlížím, dívám se víc dopředu. A netrápím se věcmi, které nemohu změnit.
Snad i díky téhle své schopnosti jsem neměla potíže sžít se s novým prostředím. Nejprve jsme žili u Makramova bratra, toho ředitele gymnázií, a celá rodina mě hned přijala. Až jsem žasla. Přijela jsem poprvé do Libanonu a oni měli na zdi vylepené obrázky z českých časopisů, kde byly vyfocené moje modely. Brali mě od počátku jako osobnost, měli mě rádi bez výhrad. Nikdy se třeba neptali, proč nejsem těhotná, proč nemáme děti, což se většinou vždycky u těch normálních manželství řeší. Když nemáte syna, tak to je už na vážkách, natož když nemáte děti vůbec…
…nemáte děti, protože jste je nechtěla mít?
Neřešili jsme to. A děti jsme přirozenou cestou nemohli mít.
Nikdy jste se necítila být v očích arabských příbuzných za méněcennou?
Nic takového jsem necítila. Koneckonců žiju i při náročné práci hodně rodinně, stále jsem také obklopena ženskými starostmi – jsou všude stejné. Sedím s klientkou, zkoušíme šaty a přijde zdravotní sestra, že děcko bolí v krku a nejde dneska do školy. O pár hodin později mi totéž vypráví švadlena v mé dílně. To je o lidství a o životě. V palácích se žije stejně jako v paneláku. A je vlastně jedno, jestli jste v Čechách nebo v Libanonu.
Mám kamarádku v Jordánsku. A musím říct, že i když jsme si byly svého času hodně blízké, nikdy jsme neměly stejné starosti.
Jak to?
Bylo nám oběma okolo třiceti, když jsme se potkaly a posléze spolupracovaly v Paříži. A Abir, povoláním televizní hlasatelka, měla v té době jediný problém: jak uchránit své panenství pro snoubence, který ji čekal v Jordánsku. Musím říct, že to mi přišlo dost archaické…
Proč se tomu divíte? Chtěla mu být totálně věrná. Tělesně i duševně. Je to věrohodná a krásná vlastnost, která bohužel chybí evropským ženám. Je muslimka, že?
Ano. A podezřívám ji, že o mně a naší společné přítelkyni Gaurí, rozvedené a svobodomyslné Indce, si vždycky myslela…
…že jste lehké holky.
A po večerech nám líčila, jak se odevzdá jen svému vyvolenému. Přitom ten jí v Jordánsku možná nebo určitě zahýbal.
Nezahýbal jí! To si myslíte jen vy! Neměl by s kým. Rodinné vztahy jsou pevné a ještě čestné. Kéž by existovaly v Evropě. Každé druhé manželství by nemuselo končit rozvodem. Dívky jako Abir jsou tak vychovávány. Nemůžete jim to mít za zlé.
Nemám jim to za zlé, ale Abir nezávidím. V tak tradiční společnosti bych si sama nevěděla rady. Jak to, že vy jste to zvládla?
Za prvé jsem o tom nijak nepřemýšlela. Nebylo to vůbec nutné. Byla jsem prostě zamilovaná a chtěla jsem s Makramem být.
Navíc Libanon je mnohem uvolněnější než ostatní arabské země, mnohem demokratičtější a svobodnější.
A mohla jste se tam v 70. letech koupat v dvojdílných plavkách?
Vy jste v Libanonu určitě nikdy nebyla! Chodila jsem tam v šortkách a chovala jsem se hodně výstředně… Vlétla jsem tam jako uragán a Makram mě nechal, ať si to asi všechno sesumíruju v hlavě sama. Už to všechno vím. A co z toho plyne? Ne, ani dnes se neschovávám a chodím v ještě menších plavkách než tehdy. Ale už vím, kdy si to můžu dovolit, a kdy nikoli. V tom jsem poučenější, jistější. Je to věc slušnosti a vhodného chovaní.
Víte, ta Abir je krásná a chytrá. Ale někdy mi přišla jako z umělé hmoty.
Hrdá, mohla byste také říct.
Nebo neříkala, co si myslela.
Je hrdá, věřte mi. Ony jsou vychovávány k hrdosti. Bez rozdílu všechny – od dcery domovníka až po princeznu. To je první, co tam musíte pochopit.
A pak – víte, co mě osobně ještě nejvíc překvapilo? Nikdy se vás tam v první řadě neptají, kdo jste, jaké jste měla úspěchy a co umíte, ale kdo je váš otec a kdo manžel.
Co dělají a kde působí. To mě zpočátku skutečně velmi šokovalo.
Co jste jim říkala? Že je tatínek východočeský sklář, co chodí každý den do továrny?
Ano, a vůbec jsem se nestyděla. Já pocházím vážně z hodně prostých poměrů, jsem z venkova. Když se u nás ohřála vana, tak se v ní vykoupala celá rodina. Chodila jsem taky na trávu králíkům a vůbec jsem musela dělat vše, co bylo potřeba. Tahle univerzálnost se mi mimochodem už mnohokrát vyplatila. Zvláště v Libanonu.
Mohla jste tam být jen manželkou svého dobře situovaného muže…
Mohla jsem, ale to bych nebyla já a nebyl by to ani můj muž. On moc dobře věděl, do čeho se mnou jde, věděl, že by mě těžko sešněroval do role ženy v domácnosti. To ani nechtěl. Vařit neumím, neinklinuji k tomu, a když mě vidí, jak krájím chleba, tak mi to radši vezme. Ví, že mne zajímají jiné věci. A že umřu, když nebudu moci tvořit.
Ani si vás nehlídal, abyste mu neutekla?
V Libanonu je spousta krásných mužských, ale proč bych utíkala? Našla jsem partnera pro celý život. A strach o něj? Ten jsem taky neměla. Něco na něj totiž vím. On je zásadový. Ještě nikdy jsem na něj nemusela žárlit. V životě by nezklamal.
Máte dnes v Libanonu blízkou přítelkyni?
Tak blízkou jako ze školních let nemám, ale skoro všechny moje zákaznice se staly mými kamarádkami.
Ale jisté bariéry přetrvávají.
No. Ono to dost dobře jinak nejde.
Proč?
Je to prostě tak.
Kdybyste konvertovala…
…a vy byste konvertovala?
Hm, nevím… možná ano. Abych pochopila podstatu, abych s nimi mohla leccos sdílet, žít…
Ale oni jsou velmi tolerantní! Můžete s nimi v pohodě žít.
Ale všechno asi nepochopíte.
Otázka je, jestli chcete, jestli to musíte pochopit. Třeba bych přešla na víru svého muže, nijak mi nevadí a s některými myšlenkami koránu souhlasím. Ale na druhé straně, nechci žít v souladu s těmito tradicemi. Určitě ne 24 hodin denně. Všechny ženy se jim podřizují. Vidím to u svých švadlen. Pracují u mne ženy všech vyznání, od Armének přes Palestinky, jsou to muslimky, křesťanky, katoličky… Jsou mírumilovné, přizpůsobivé, ale kdyby došlo na diskusi o otázce víry nebo tradic, jsou nesmiřitelné. Každá obhajuje to své.
No vida. Jako Abir.
V Libanonu dnes žije spousta inteligentních žen, které vystudovaly americké, francouzské nebo arabské univerzity a dnes působí v parlamentu, řídí firmy, píšou knihy. Všechny jsou vzdělané, ambiciózní a dobré, nějaká hvězda ze showbyznysu je nemůže předčit. To si myslí, tak vystupují. A všechny jsou tak vychovávány. Opravdu. A mně vždycky zatrne – i po těch letech –, když začnou vyprávět o svém rodě a o své důležitosti a o svém otci. Najednou mi přijdou jako z jiné planety, byť žijí ve stejné zemi jako já a jsou neméně vzdělané a neméně úspěšné. Ale jejich svět je stále jiný než ten můj.
Jsou v jejich světě děti, i když se samy naplno věnují kariéře?
Určitě! Hodně dětí, to se v Libanonu nevylučuje: kariéra a děti. I já doufám, že ještě budu mít děti.
Osvojíte si je?
Třeba ano. Roky jsme se marně snažili o dítě, já užívala hormony… Ale ještě se nevzdáváme! Věda teď velmi pokročila, určitě najdeme způsob, jak dítě mít. Moc si to oba přejeme a určitě toho docílíme.
A nebojíte se, promiňte, že to tak řeknu, že děti nestihnete vychovat?
Proč, prosím vás?
Já jsem poprvé otěhotněla po třicítce, mám teď děti ještě malé, a musím říct, že si občas tuhle otázku kladu. Co když onemocním?
Tak jsem nikdy nepřemýšlela. Je mi o dost víc než vám, ale cítím se stále mladá, nabitá. Proto taky cvičím, proto se udržuju, bojuju. Ne, nebojím se. Ježíš, nepočítejte to takhle a neodrazujte mě. Já chci mít dítě!
Neodrazuju vás. Pojmenovávám jen vlastní pochyby.
My máme co dát! Když děcku dáte lásku, vzdělání, zkušenost a nabijete ho svou energií, tak ho připravíte i na situaci, že jednou bude samo. Co je to vůbec být sám? Bylo mi sedmnáct, když jsem se doma sbalila a stěhovala se na privát do Železného Brodu. Rodiče už na mě neměli velký vliv. Sama jsem se dovychovala, sama dovzdělala, oni mi dali jen základ. Ale ryby mě lovit naučili.
Lovit ryby? Jak to myslíte?
Když naučíte své dítě lovit ryby, tak mu dáte potravu na celý život. I když ho časem třeba opustíte, neztratí se, neumře hlady. A když bude vychováváno k duševní síle a odolnosti, tak si myslím, že to unese a nebude se tím trápit. Prostě bude žít!
Opustíte kvůli svému dítěti práci, nebo ji alespoň omezíte?
Na to teď nedovedu odpovědět. Jsem šílený sobec, tu práci miluju, nedovedu si představit… Ale dítě chci. Všechno ostatní je vedlejší. Určitě můžeme najmout vychovatelku, ale nechtěla bych si jednou vyčítat, že jsem své dítě v něčem ošidila. Když dávám, tak dávám naplno. Chci dítě. Je mi jedno, jestli bude adoptované, jestli vyroste v cizí děloze, nebo v mé. Ale důležité je, aby bylo.
To jste mě tedy překvapila.
Však vy mě také. Jste první, komu to vyprávím. Vy sama máte dvě děti?
Ano, dvě dcery.
A je to fajn?
Až se to bojím říkat nahlas.
Ano, boží dar. Už to tak také chápu, protože vím, jak obtížné je ho získat.
Dlouho vám to nevadí, nepostrádáte nic, máte svou práci, svého muže, který je úžasný… Až po čtyřicítce to přijde. To je smršť. Život začne utíkat.
Přece jen se trochu bojíte.
Kdyby se člověk bál, tak by nešel do lesa. Hraju teď asi hru se svým osudem. A mám šanci vyhrát jako kdokoli jiný. V tom jsme si všichni rovni.
Blanka Matragi
Narodila se 20. února 1953 ve Světlé nad Sázavou. Talent zdědila po tatínkovi, uměleckém skláři. Vystudovala střední průmyslovou školu sklářskou a oděvní výtvarnictví na VŠUP v Praze. Po svatbě s Makramem Matragim odjela do Libanonu a v roce 1982 otevřela v Bejrútu Salon Blanka Haute Couture, v němž od té doby vznikají originální toalety a svatební šaty pro nejbohatší klientelu v zemích okolo Perského zálivu. Stálé zákazníky má však také v Evropě a v Praze. Nakladatelství Lidové noviny vydalo také její knihu vzpomínek.
Nákupní košík
